Bezplatné zrušení Platba v den provedení Nejnižší ceny na trhu Zákaznický servis 7 dní v týdnu
Objevit · Historie

Historie Tuniska

Tři tisíce let civilizací: od punického Kartága po Jasmínovou revoluci, cesta skrze deset období, která utvářela zemi.

Na křižovatce Středozemního moře a Afriky byla Československo postupně zemí Berberu, fénickou faktorií, punickou metropolí Kartága, římskou provincií, aghlabidským kalifátem, hafsidským sultanátem, osmanskou provincií, francouzským protektorátem, poté moderní republikou — živý palimpsest civilizací.

200 000př. n. l. První lidé
814př. n. l. Založení Kartága
670Založení Kairouanu
1956Nezávislost
2011Jasmínová revoluce

Obsah — 10 období

  1. Předhistorie a protohistorie200 000 — 1100 př. n. l.
  2. Fénická a punická období1101 — 146 př. n. l.
  3. Římské období146 př. n. l. — 439 n. l.
  4. Vandalské a byzantské období439 — 698
  5. Arabské dobytí a aghlabidská éra647 — 909
  6. Fatimovské a ziridské období909 — 1148
  7. Almohádské a hafsidské období1148 — 1574
  8. Osmanská správa a husajnovská dynastie1574 — 1881
  9. Francouzský protektorát1881 — 1956
  10. Československá republika1957 — dnes
Období 01

Předhistorie a protohistorie

200 000 — 1100 př. n. l.
Skalní malby prehistorického Sahary
Skalní malby z Tassili n'Ajjer, svědectví zeleného Sahary obydleného Homo sapiens. © auteur inconnu · domaine public

Československo je obydleno od středního paleolitu. Kultury Aterianská, Capsienská a neolitická zde prosperují v regionu, který byl tehdy zelený, obydlen žirafami, slony a skoty. Berbery, předkové současného obyvatelstva, se usídlují v regionu od 4000 př. n. l.

Shrnutí

  • Aterianský průmysl: stopkovité hroty
  • Capsienské lokality: šnečí haldy na jihu
  • První berberské populace kolem 4000 př. n. l.
  • Zdesertifikace Sahary od 3000 př. n. l.

Detailní chronologie

200 000 př. n. l.

První lidé

Přítomnost Homo erectus a poté Homo sapiens v severní Africe. Acheuléovské nástroje (bifácie) nalezené na několika tunských lokalitách (Sidi Zin, El Mekta).

90 000 — 40 000 př. n. l.

Aterianská kultura

Kamenná průmysl středního paleolitu, charakteristická pro Maghreb. Lokality Bir El Ater (Alžírsko) a Československo. Stopkovité hroty, první pohřby.

8000 — 6000 př. n. l.

Kapsijská civilizace

Kultura z doby kamenné pojmenovaná podle Gafsy (Capsa). Pohřby, hromady ulitů (« rammadiyat »), ozdoby z mušlí. Předkové berberských populací. Vlhké klima, zelená savana.

4000 — 1100 př. n. l.

Berberské osídlení

Pozdní neolitikum a doba bronzu. Berbeři (Imazighen) se usídlují v celé Severní Africe. Chov zvířat, zemědělství, metalurgie. Postupná desertifikace Sahary od 3000 př. n. l.

· · ·
Období 02

Féničtí a kartháginští

1101 — 146 př. n. l.
Zbytky punické Kartágo
Ruiny Antoninských lázní v Kartágu, založeném podle tradice královnou Dídon v roce 814 př. n. l. © Leigh40 · CC BY-SA 4.0

Féničtí kupci z Týru (Libanon) zakládají své první obchodní stanoviště na tunisském pobřeží. Kartágo, založené podle tradice královnou Dídon v roce 814 př. n. l., se během několika století stává největší námořní mocností západního Středomoří. Tři punické války jej postaví proti Římu, než dojde k jeho úplnému zničení v roce 146 př. n. l.

« Carthago delenda est — Kartágo musí být zničeno. » Kató Starší, římský senátor, kolem roku 150 př. n. l.

Důležité poznatky

  • Založení Kartágu královnou Dídon v roce 814 př. n. l.
  • Obchodní říše, která dominovala západnímu Středomoří
  • Hannibal překročil Alpy s 37 slony (218 př. n. l.)
  • 3 punické války proti Římu
  • Úplné zničení v roce 146 př. n. l. Scipio Aemiliánem
Busta Hannibala Barky
Hannibal Barka (247–183 př. n. l.), největší kartháginský vojevůdce, který překročil Alpy s 37 slony. © Capitoline Museum · veřejná vlastnictví

Podrobná chronologie

1101 př. n. l.

Založení Utiky

První féničtí obchodní stanoviště v Severní Africe, starší než Kartágo o 287 let. Lokalita v Tunisském zálivu (kandidát na seznamu UNESCO 2024). Stala se římskou hlavním městem Afriky po pádu Kartágu.

814 př. n. l.

Založení Kartágu

Založeno podle tradice královnou Dídon (Elissou), vyhnankyní z Týru. Féničtí název « Qart Hadasht » znamená « Nové město ». Legenda: Dídon získala pozemek odpovídající kůži býka rozstřihané na pásky, které zaujímaly vrch Byrsa.

VI. století př. n. l.

Kartháginská obchodní říše

Kartágo kontroluje obchodní námořní říši: Španělsko (Cádiz), Sicílie, Sardinie, Baleáry, Maroko. Hanon Navigátor zkoumá atlantické pobřeží Afriky (kolem 500 př. n. l.) až pravděpodobně do Kamerunu.

264 — 241 př. n. l.

První punická válka

Konflikt s Římem o Sicílii. První velká námořní válka v historii. Kartháginská porážka. Ztráta Sicílie, vysoké válečné reparace.

247 — 183 př. n. l.

Hannibal Barka

Největší kartháginský vojevůdce. Syn Hamilkara Barky. Vychován v Kartágu a Španělsku. Přísahá věčnou nenávist Římu. Překročí Alpy v roce 218 př. n. l. s 50 000 muži a 37 slony. Bleskové vítězství (Trasimen 217, Kannai 216).

218 — 201 av. J.-C.

Deuxième Guerre punique

Hannibal envahit l'Italie. Victoires écrasantes à Trasimène et Cannes (216). Mais Rome résiste 16 ans. Scipion l'Africain bat finalement Hannibal à la bataille de Zama (202 av. J.-C.) en Tunisie. Carthage perd ses territoires extérieurs.

149 — 146 av. J.-C.

Troisième Guerre punique et destruction

Caton l'Ancien répétait au Sénat romain « Carthago delenda est » (« il faut détruire Carthage »). Siège de 3 ans. En 146 av. J.-C., Scipion Émilien rase la cité, en passe les survivants au fil de l'épée et fait labourer le sol pour le saler. Fin de la civilisation punique.

Figures marquantes

Didon (Élissa)

IXe siècle av. J.-C.

Fondatrice mythique de Carthage. Princesse phénicienne de Tyr exilée après le meurtre de son mari. Suicide légendaire après l'abandon d'Énée.

Hannon le Navigateur

VIe-Ve siècle av. J.-C.

Explorateur carthaginois. Voyage le long des côtes atlantiques d'Afrique avec 30 000 colons. Témoignage du périple conservé en grec.

Hamilcar Barca

275-228 av. J.-C.

Général carthaginois, commandant en Sicile lors de la 1ère Guerre punique. Père d'Hannibal. Conquit l'Espagne pour Carthage.

Hannibal Barca

247-183 av. J.-C.

Plus célèbre général carthaginois. Traversa les Alpes avec ses éléphants en 218 av. J.-C. Battu à Zama en 202. Mort en exil en Bithynie après empoisonnement pour échapper aux Romains.

· · ·
Période 03

Période romaine

146 av. J.-C. — 439 apr. J.-C.
Amphithéâtre romain d'El Jem
Le colisée d'El Jem (IIIe siècle), troisième plus grand amphithéâtre romain au monde, classé UNESCO. © Bernard Gagnon · CC BY-SA 3.0

Après la destruction de Carthage, la Tunisie devient province romaine d'Africa Proconsularis. Carthage est refondée par Jules César et Auguste en 29 av. J.-C. et devient la 4e ville de l'empire après Rome, Alexandrie et Antioche. La région prospère grâce à l'huile d'olive et au blé exportés à Rome. Le christianisme s'y implante précocement (Saint Cyprien, Saint Augustin, Tertullien).

« L'Afrique, et particulièrement la Tunisie, fut le grenier à blé de Rome pendant cinq siècles. » Tacite, Annales

À retenir

  • Carthage romaine : 4e ville de l'empire (500 000 habitants)
  • Amphithéâtre d'El Jem (35 000 places, 3e plus grand)
  • Aqueduc de Zaghouan (132 km vers Carthage)
  • Saint Augustin enseigne la rhétorique à Carthage
  • Christianisation précoce : Tertullien, Cyprien, Augustin
Capitole de Dougga
Le Capitole de Dougga (166 apr. J.-C.) — site UNESCO emblématique de la Tunisie romaine. © Pradigue · CC BY-SA 3.0

Chronologie détaillée

146 av. J.-C.

Création de la province d'Africa

Rome organise les territoires conquis en province d'Africa Proconsularis. Capitale : Utique. Population : Berbères et descendants des Phéniciens (les « Libyphéniciens »).

29 av. J.-C.

Refondation de Carthage par Auguste

Jules César avait commencé. Auguste achève la refondation. La nouvelle Carthage devient rapidement une grande métropole : 500 000 habitants au IIe siècle. Capitale de la province d'Africa. 4e ville de l'empire.

Ier — IIIe siècle

Apogée romaine

Construction massive : amphithéâtre de Carthage, thermes d'Antonin (plus grand complexe d'Afrique romaine), aqueduc de Zaghouan (132 km), théâtre. À l'intérieur : Dougga, Sufetula (Sbeïtla), Mactar, Bulla Regia se développent. Production huile d'olive et blé.

180 — 240 apr. J.-C.

Tertullien et premiers chrétiens

Tertullien (155-220), premier théologien chrétien latin, naît à Carthage. Pose les bases de la théologie occidentale. Apologétique. La province devient un foyer du christianisme africain.

203 apr. J.-C.

Martyre de Perpétue et Félicité

Sainte Perpétue, jeune patricienne de Carthage, et Félicité, son esclave, martyrisées dans l'amphithéâtre de Carthage sous Septime Sévère. Texte « Passion de Perpétue et Félicité » est un témoignage majeur du christianisme primitif.

238 apr. J.-C.

Révolte de Gordien à El Jem

L'empereur Gordien Ier proclamé empereur à Thysdrus (El Jem) lors d'une révolte contre Maximin le Thrace. Il commande la construction de l'amphithéâtre d'El Jem. Mort la même année (révolte de 22 jours).

248 — 258 apr. J.-C.

Saint Cyprien évêque de Carthage

Cyprien, l'un des plus grands évêques d'Occident. Théologien, organisateur de l'Église d'Afrique. Martyrisé en 258 sous Valérien. Concile de Carthage (256) sur la rebaptisation des hérétiques.

354 — 430 apr. J.-C.

Saint Augustin

Augustin d'Hippone, plus grand père de l'Église occidentale. Né à Thagaste (Souk Ahras, Algérie), évêque d'Hippone (Annaba). Étudia et enseigna la rhétorique à Carthage. « Confessions », « La Cité de Dieu ». Mort lors du siège vandale d'Hippone (430).

439 apr. J.-C.

Chute de Carthage face aux Vandales

Les Vandales de Genséric, venus d'Espagne, s'emparent de Carthage. Fin de l'Afrique romaine. Royaume vandale d'Afrique jusqu'à la reconquête byzantine en 533.

Figures marquantes

Septime Sévère

145-211

Empereur romain d'origine africaine (Leptis Magna, Libye), grandit en Tunisie. Premier empereur africain. Règne stable, victoires militaires.

Tertullien

155-220

Premier grand théologien chrétien d'Occident. Né à Carthage. « Apologétique », « De Praescriptione ». Définit la Trinité avec « tres personae, una substantia ».

Saint Cyprien

200-258

Évêque de Carthage, martyr. Organisateur majeur de l'Église d'Afrique. Décapité sous Valérien en 258.

Saint Augustin

354-430

Père de l'Église, philosophe, théologien. Études à Carthage. Évêque d'Hippone. « Les Confessions », « La Cité de Dieu » sont des classiques de la pensée occidentale.

Gordien Ier

159-238

Proclamé empereur à Thysdrus (El Jem). Commande la construction de l'amphithéâtre d'El Jem. Règne 22 jours avant sa mort.

· · ·
Période 04

Période vandale et byzantine

439 — 698
Saint Augustin
Saint Augustin (354–430), évêque d'Hippone (Tunisie), fondateur de la pensée chrétienne occidentale. © Philippe de Champaigne · veřejné vlastnictví

Vandálové z Gensérika, germánský národ přišedší ze Španělska, založili v Africe jedinou stabilní germánskou království Středozemního moře na západě. Století později poslal Justinián generála Belisária, aby dobyl Afriku zpět pro Byzantskou říši (533). Byzantinci si udrželi provincii až do arabského dobytí v roce 698.

Co si zapamatovat

  • Vandalské království ariánských (439-533) — hlavní město Kartágo
  • Vydrancování Říma Gensérikem (455)
  • Byzantské dobytí Belisária (533)
  • Bitva u Sufetuly (647) — první arabsko-byzantské střetnutí
  • Konečný pád Kartága v roce 698

Podrobná chronologie

439

Dobytí Kartága Vandály

Gensérik, král Vandalů, dobyl Kartágo. Vandalské království v Africe. Konverze k arianismu (kacířské křesťanství). Pronásledování katolíků. Pirátství na Středozemním moři.

455

Vydrancování Říma Gensérikem

Vandálové postoupili až do Říma, který rabovali po dobu 14 dní. Původ slova « vandalismus ». Převezli císařovnu Eudoxii a její dcery do Kartága.

533

Byzantské dobytí Belisária

Justinián poslal Belisária, svého nejlepšího generála, který vylodil v Africe. Vítězství u Decima a Trikamara. Vandalský král Gelimer se vzdal. Vytvoření prefektury pretorijské gardy v Africe. Rekonstrukce Kartága a mnoha bazilik.

VI. století

Byzantský vrchol

Kartágo se opět stalo prosperujícím. Stavba opevnění (Kélibia, Aïn Tounga). Křesťanské baziliky. Mozaiky. Provincie Afrika byla jedním z pilířů ekonomiky byzantské říše.

647

Bitva u Sufetuly (Sbeïtla)

První velké střetnutí mezi Araby a Byzantinci. Patric Řehoř, který se prohlásil císařem Afriky, byl zabit Araby vedené Abdálláhem ibn Sa'dem. Jeho dcera byla odevzdána jako otrokyně. Sbeïtla byla vydrancována a opuštěna.

697 — 698

Pád Kartága a konec byzantské Afriky

Hassan ibn Numan definitivně zničil Kartágo v roce 697-698. Byzantinci evakuovali. Kartágo bylo zrovnáno se zemí, jeho kameny sloužily k výstavbě Tunisu a Kairouanu. Konec 800 let römsko-byzantské přítomnosti.

Významné osobnosti

Gensérik

389-477

Král Vandalů (428-477). Dobyl Severní Afriku. Vydrancování Říma (455). Jeden z nejsilnějších « barbarských králů ». Vládl 49 let.

Belisarius

505-565

Byzantský generál Justiniána. Dobytí vandalské Afriky (533-534), ostrogótské Itálie. Jeden z největších vojevůdců pozdní antiky.

Justinián I.

482-565

Byzantský císař (527-565). Dobytí v Africe, Itálii, Španělsku. Kodifikace římského práva (Corpus Juris Civilis). Chrám Hagia Sophia v Konstantinopoli.

Patric Řehoř

?-647

Byzantský patric Afriky, který se prohlásil císařem v roce 646. Zabit Araby v bitvě u Sufetuly (Sbeïtla) v roce 647. Jeho dcera odevzdána jako otrokyně.

· · ·
Období 05

Arabské dobytí a aghlabidská éra

647 — 909
Velká mešita Kairouanu
Velká mešita Kairouanu, založená v roce 670 Okbou ibn Nafím, první mešita Maghrebu. © IssamBarhoumi · CC BY-SA 4.0

Arabské dobytí radikálně transformovalo region : islamizace, lingvistická arabizace, založení Kairouanu (670) jako první velké muslimské město v Severní Africe. V IX. století nezávislý emirát aghlabidů udělal z Kairouanu zářící hlavní město (Velká mešita Okba byla přestavěna, dobytí Sicílie, pobřežní ribáty).

« Kairouan byl čtvrtým posvátným městem islámu, po Mekce, Medíně a Jeruzalémě. » Středověká islamská tradice

Co si zapamatovat

  • Založení Kairuánu Okbou ibn Nafím (670)
  • Berberská rezistence Kaheny (688-703)
  • Nezávislý emirát Aghlabitů (800-909)
  • Dobytí Sicílie (827-902)
  • Vzestup Kairuánu: Mešita Okba přestavěna, Bazény, ribáty
Aghlabitské bazény v Kairuánu
Aghlabitské bazény v Kairuánu (9. století), středověký hydraulický převrat. © Keith Roper · CC BY 2.0

Podrobná chronologie

670

Založení Kairuánu Okbou ibn Nafím

Arabský generál Okba ibn Nafi založil Kairouan uprostřed polosaharské roviny, aby z něj udělal trvalou vojenskou a náboženskou základnu. Legenda praví, že se zde jeho velbloudice položila a zázračně vyšla pramen. Mešita Okba byla vystavěna stejného roku.

688 — 703

Rezistence Kaheny

Dihya, zvaná "Kahena" (prorok), berberská královna kmene Djerawa, vedla odpor proti Arabům. Několikrát porazila jejich armády. Strategie vypálené země. Zabita roku 703 v Tabarce. Legendární postava berberského nacionalismu.

697 — 698

Konečné dobytí a založení Tunisu

Hassan ibn Numan zničil Kartágo. Založil Tunis v blízkosti. Africký křesťanství postupně zmizelo ve prospěch islámu. Berbeři masivně islámizováni.

740 — 743

Velké berberské povstání

Povstání berberských charity (menšinové větvení islámu) proti umajjádské centralizaci. Bitva Šlechticů, bitva u Bagdoury. Arabové si zachovali moc, ale charidžismus se zakořenil v některých oblastech (Djerba, alžírský Mzab).

800 — 909

Nezávislý emirát Aghlabitů

Ibrahim ibn al-Aghlab získal autonomii od Bagdádu. dynastie Aghlabitů. Faktická nezávislost na chalífátu Abásovců. Kairouan září jako hlavní město. Intelektuální, ekonomický a vojenský vzestup.

821

Stavba ribátu v Sousse

Emir Aghlabitů Ziadat Allah I. nařídil stavbu ribátu (pevnost-klášter) v Sousse, jednoho z nejstarších a nejlépe zachovaných na islámském světě. Vzor pobřežních ribátů na obranu proti byzantským nájezdům.

827 — 902

Dobytí Sicílie

Aghlabitové dobyli byzantskou Sicílii za 75 let: Mazara (827), Palermo (831), Syrakusy (878), Taormina (902). Emirát Sicílie pod vlivem Aghlabitů až do normanského dobytí (1091).

836

Přestavba Velké mešity Okba

Emir Ziadat Allah I. přestavěl Velkou mešitu Kairuanu do její současné podoby. 414 antických sloupoů z opětovného použití, čtvercový minaret (nejstarší stojící na světě), mihráb zdobený abásovskou keramikou. Architektonický vzor pro celý Maghreb a Andalusii.

9. století

Aghlabitské bazény

Vytvoření dvou monumentálních bazénů v Kairuanu (130 m a 37 m průměru) napájených akveduktem 36 km dlouhým od Cherichiры. Kapacita 50 000 m³. Hydraulický převrat studovaný jako model středověkého islámského inženýrství.

Významné osobnosti

Okba ibn Nafi

622-683

Arabský dobyvatel, zakladatel Kairuanu (670). Pravá ruka kalifu Mu'aviji. Mrtvý během berberské zasedky v Sidi Okba (Alžír).

Kahena (Dihya)

?-703

Berberská válečná královna, věštkyně, poslední velká odolávající arabskému dobytí. Několikrát porazila Hassana ibn Numana. Zabita v Tabarce. Postava berberského nacionalismu.

Hassan ibn Numan

konec 7. století

Umajjádský arabský generál. Definitivně dobyl Tunisko. Zničil Kartágo v roce 698 a založil Tunis.

Ibrahim ibn al-Aghlab

756-812

Zakladatel dynastie Aghlabitů. Získal autonomii od Bagdádu v roce 800. První emir nezávislého arabského Maghrebe.

Ziadat Allah I.

?-838

Emir Aghlabitů (817-838). Dobyvatel Sicílie. Přestavovatel Velké mešity Kairuanu (836). Stavitel ribátu v Sousse (821).

· · ·
Období 06

Fatimidské a zíridské období

909 — 1148
Skifa Kahla z Mahdiy
Skifa Kahla z Mahdiy, pozůstatek fatimidského hlavního města založeného v roce 921 Obaidem Alláhem el-Mahdi. © IssamBarhoumi · CC BY-SA 4.0

Dynastie fatimidů šíitských ismaílitů založila Mahdii v roce 916 a dobyla Egyptu v roce 969 (kde přesunula své hlavní město do Káhiry). Zíridé, berberští místodržící, spravovali Tunisko v jejich jménu a poté se odtrhli. Region utrpěl v roce 1057 devastující invazi Banu Hilal.

Zapamatovat si

  • Založení Mahdii (916) Fatimidy
  • Dobytí Egypta (969) — založení Káhiry
  • Zíridská secese (1048)
  • Katastrofální invaze Banu Hilal (1051)
  • Rabování Kairóanu (1057) — konec jeho zlatého věku

Podrobná chronologie

909

Nástup Fatimidů

Ubayd Allah al-Mahdi, údajný potomek Fatima dcery Proroka, svrhl Aghlábidie. Založil dynastii fatimidů šíitských ismaílitů. Usiloval o znovuzískání celého muslimského světa pro šiismus.

916

Založení Mahdii

Ubayd Allah al-Mahdi založil své nové hlavní město Mahdii na poloostrově. Jedinečný geometrický urbanistický plán ve středomořském středověku. Pevnost, kalifský palác, vojenský přístav. Skifa El Kahla o tom stále svědčí.

969

Fatimidské dobytí Egypta

Generál Jawhar al-Siqilli dobyl Egypt pro Fatimidy. Založil Káhiru (Al-Qahira). Univerzita Al-Azhar. Hlavní město fatimidské říše bylo přesunuto z Ifriqiy (Tuniska) do Egypta.

973 — 1148

Zíridský emirát

První fatimidský panovník Egypta svěřil Tunisko svému berberskému místodržiteli Bologhinemu ibn Zirimu, zakladateli dynastie zíridů. Hlavní město Kairouan (později Mahdii). V roce 1048 al-Mu'izz ibn Badis provede secesi tím, že se připojí k sunnitskému chalífátu Bagdádu.

1051

Invaze Banu Hilal

Jako odplatu za zíridskou secesi vypustil fatimidský chalífa Egypta arabská nomádská kmeny Banu Hilal a Banu Sulaym na Ifriqii. Katastrofální důsledky: devastace, konec intenzivního zemědělství, rabování Kairóanu v roce 1057. Zrychlená jazyková a kulturní arabizace. Ibn Khaldoun analyzoval tuto katastrofu v 14. století.

1057

Rabování Kairóanu

Banu Hilal vykradl a zničil Kairouan. Svaté město nikdy neobnovilo svou minulou slávu. Zíridé se uchýlili do Mahdii. Konec zlatého věku Kairóanu.

1148

Normanské dobytí Mahdii

Roger II Sicilský, normanský král, dobyl Mahdii, Tunis, Sousse, Kerkennah. Krátká křesťanská okupace (Normanské království v Africe). Konec Zíridů. Opětovné obsazení Almohády v roce 1160.

Významné osobnosti

Ubayd Allah al-Mahdi

?-934

Zakladatel dynastie Fatimidů. První chalífa (909-934). Založil Mahdii (916). Tvrdí, že pochází od Fatima dcery Proroka.

Jawhar al-Siqilli

928-992

Fatimidský generál. Dobyl Egypt v roce 969. Založil Káhiru a univerzitu Al-Azhar. Pocházel ze Sicílie (« Siqilli »).

Bologhine ibn Ziri

?-984

Zakladatel dynastie zíridů. Berberský místodržitel Fatimidů. Hlavní město Achir, poté Kairouan.

Al-Mu'izz ibn Badis

1008-1062

Zíridský emír, který se v roce 1048 odtrhne od šíitského fatimidského chalífátu a připojí se k abbásidskému sunnitskému chalífátu. Příčina invaze Banu Hilal jako odplaty.

· · ·
Období 07

Almohádské a hafsidské období

1148 — 1574
Mešita Zitouna v Tunisu
Mešita Zitouna v Tunisu, rozšířená Hafsidy v 13. století, srdce tuniskej mediny UNESCO. © Citizen59 · CC BY-SA 3.0

Les Almohades marocains conquièrent la Tunisie en 1159, unifiant brièvement le Maghreb. En 1229, leur gouverneur Abu Zakariya proclame son indépendance et fonde la dynastie hafside qui règnera 345 ans depuis Tunis. La médina de Tunis prend sa forme actuelle. Saint Louis y meurt en 1270. Combats avec Espagnols et Ottomans au XVIe siècle.

À retenir

  • Indépendance hafside (1229) — capitale Tunis
  • Saint Louis meurt à Carthage (1270)
  • Ibn Khaldoun né à Tunis (1332) — père de la sociologie
  • Arrivée des Andalous expulsés d'Espagne (1492)
  • Conquête ottomane (1574) — fin des Hafsides

Chronologie détaillée

1159

Conquête almohade

Abd al-Mu'min, calife almohade marocain, conquiert l'Ifriqiya. Réunifie le Maghreb sous l'unité religieuse almohade. Capitale impériale : Marrakech. Tunis gouvernée par les gouverneurs almohades.

1229

Indépendance hafside

Abu Zakariya, gouverneur almohade de Tunis, proclame l'indépendance et fonde la dynastie hafside. Tunis capitale du Maghreb central. Médina de Tunis prend sa forme actuelle. Apogée hafside : XIIIe-XIVe siècles.

1270

Mort de Saint Louis à Carthage

Louis IX, roi de France (Saint Louis), mène la 8e croisade contre Tunis. Débarque sur la plage de Carthage. Une épidémie de dysenterie ravage l'armée. Louis IX meurt le 25 août 1270. Cathédrale Saint-Louis sera construite en 1890 sur la colline de Byrsa en sa mémoire.

1332 — 1406

Ibn Khaldoun, géant intellectuel

Né à Tunis (1332), Ibn Khaldoun est l'un des plus grands historiens et sociologues de tous les temps. Sa « Muqaddima » (« Prolégomènes ») est l'introduction à son histoire universelle. Précurseur de la sociologie et de l'économie politique. Mort au Caire.

1492

Arrivée des Andalous

Après la chute de Grenade et la Reconquista espagnole, les Maures expulsés se réfugient massivement en Tunisie. Ils s'installent dans les médinas (Tunis, Testour, Cap Bon). Apportent leur culture (architecture, musique malouf, agriculture, artisanat).

1535

Charles Quint prend Tunis

L'empereur Charles Quint mène une croisade contre Tunis pour déloger le pirate ottoman Khayr ad-Din Barberousse qui s'y était installé. Tunis pillée pendant 3 jours. Charles Quint réinstalle le bey hafside Hassan comme vassal.

1574

Conquête ottomane

Sinan Pacha, à la tête de la flotte ottomane, prend Tunis et La Goulette. Fin définitive de la dynastie hafside (qui régnait depuis 345 ans). Création de la régence ottomane de Tunis.

Figures marquantes

Abu Zakariya Yahya

1203-1249

Fondateur de la dynastie hafside (1229). Premier émir hafside de Tunis. Étend l'autorité sur l'Algérie orientale et la Libye.

Saint Louis (Louis IX)

1214-1270

Roi de France (1226-1270). Mort à Carthage lors de la 8e croisade contre Tunis (1270). Sanctifié en 1297. Cathédrale Saint-Louis de Carthage en sa mémoire.

Ibn Khaldoun

1332-1406

Historien, sociologue, philosophe né à Tunis. Auteur de la Muqaddima. Considéré comme le père fondateur de la sociologie et de l'économie politique modernes. Influence majeure sur la pensée occidentale (Toynbee, Braudel).

Charles Quint

1500-1558

Empereur du Saint-Empire (1519-1558) et roi d'Espagne. Prit Tunis en 1535. Adversaire de Soliman le Magnifique en Méditerranée.

· · ·
Période 08

Régence ottomane et dynastie husseinide

1574 — 1881

La Tunisie devient une régence ottomane semi-autonome. Les pachas turcs cèdent rapidement la place aux deys puis aux beys (souverains locaux). La dynastie husseinide (à partir de 1705) régnera 252 ans. Tunis est une plaque tournante méditerranéenne, parfois alliée des corsaires barbaresques. Au XIXe siècle, le pays se modernise (première Constitution du monde arabo-musulman en 1861) mais s'endette catastrophiquement.

À retenir

  • Dynastie husseinide depuis 1705 (252 ans)
  • Course barbaresque (XVIIe-XIXe siècles)
  • Réformes d'Ahmed Bey : abolition esclavage en 1846
  • Pacte fondamental (1857) — droits civils
  • První arabsko-muslimská ústava (1861)

Podrobná chronologie

1574 — 1612

Poloautonómní osmanská regence

Tunis se stal osmanskou regencí vedenou pašou jmenovaným sultánem. Turecká posádka (janisáři). Skutečná moc však rychle přešla na deje (vojenské vůdce) a později na beje (občanské vůdce).

1612 — 1702

Dynastie Mouradidů

Ramdane Bey (mouradida) převzal skutečnou moc. Jeho dynastie vládla 90 let. Stavba paláců (Bardo), medresy, mešit (Sidi Mehrez v Tunisu). Boje s alžírskými a tripolitánskými korsáři.

1705

Nástup dynastie Husseiniců

Hussein I ben Ali, bývalý mouradidský důstojník řecko-korsického původu, převzal moc a založil dinastii Husseiniců, která vládla 252 let až do roku 1957. Postupně se vyměňovalo 22 husseinitských bejů.

XVII. — XVIII. století

Barbarská korsářská válka

Barbarští korsáři z Tunisu, Alžíru a Tripolisu vedly válku proti středomořským křesťanům. Křesťanští otroci v Tunisu: 5 000 až 30 000 podle období. Hlavní ekonomická činnost (výkup zajatců, kořist).

1815

Konec barbarské korsářské války

Evropské velmoci (USA, Anglie, Francie) vynucovaly násilím konec barbarské pirátství. Bombardování Alžíru v roce 1830. Tunis zrušil otroctví křesťanů.

1837 — 1855

Reformy Ahmeda Beye

Ahmed Bey zahájil modernizaci: pravidelná armáda, Vojenská škola Bardo (1840), zrušení otroctví (1846), tunisská měna. První musulmanský panovník, který zrušil otroctví. Oficiální návštěva Francie (1846).

1857

Základní pakt

Mohamed Bey vyhlásil Základní pakt (Ahd al-Aman): rovnost všech před zákonem, náboženská svoboda, záruky pro nemuslimskou populaci. První text občanských práv v arabsko-muslimském světě.

1861

První ústava arabsko-muslimského světa

Mohamed Sadok Bey vyhlásil první ústavu arabského a muslimského světa. Omezení moci Beye, oddělení mocí (slabé), Nejvyšší rada. Pozastavena v roce 1864 po populárním povstání.

1864

Populární povstání

Masivní vzpoura proti zdvojnásobení daně z podušní daně (mejba). Vedená Ali Ben Ghedhahem. Bey pozastavil ústavu a vojensky ji potlačil. První moderní populární hnutí v Tunisu.

1869

Bankrot a finanční dohled

Regence nebyla schopna platit (dluh 240 milionů franků). Vytvoření Mezinárodní finanční komise (Francie, Anglie, Itálie), která dohlížela na tunisské financování. Předzvěst ztráty suverenity.

Významné osobnosti

Hussein I ben Ali

1675-1740

Zakladatel dynastie Husseiniců (1705). Řecko-korsického původu. Vládl 25 let. Stabilizoval regenci.

Hammouda Pacha

1759-1814

Bej Tunisu (1782-1814). Dlouhá vláda 32 let. Masivní stavby: medrsa Sahibet El-Tabaa, paláce. Odrazil Alžírčany (bitva u Kef, 1807).

Ahmed Bey

1806-1855

Bej Tunisu (1837-1855). Modernizátor. Zrušil otroctví v roce 1846 (před USA). Vojenská škola Bardo. Návštěva Francie.

Mohamed Sadok Bey

1813-1882

Bej Tunisu (1859-1882). Vyhlásil první ústavu arabského světa (1861). Vládl během protektorátu (1881).

Khayr ad-Din Pacha

1820-1890

Reformátoř, první ministr (1873-1877). Autor Mukaddima (1867), reformní spis. Modernizoval vzdělání (Sadiki College). Průkopník tunisského nacionalismu.

· · ·
Období 09

Francouzský protektorát

1881 — 1956

Dne 12. května 1881 stanovila Bardská smlouva francouzský protektorát nad Tunisií. Francie kontrolovala diplomacii, armádu a finance; Bej si zachoval svou symbolickou autoritu. Rychlá modernizace (železnice, přístavy, školy, koloniální zemědělství), ale vznik mocného nacionalistického hnutí s Bourguibou jako hlavní postavou. Nezávislost dne 20. března 1956.

Pamatujte si

  • Bardská smlouva (12. května 1881)
  • Založení Destour (1920) a následně Néo-Destour (1934)
  • Habib Bourguiba leader du nationalisme
  • Campagne de Tunisie (1942-43) — Rommel vaincu
  • Indépendance le 20 mars 1956

Chronologie détaillée

12 mai 1881

Traité du Bardo

Sous prétexte d'incursions Khroumirs en Algérie, l'armée française occupe la Tunisie. Le Bey Mohamed Sadok signe le traité du Bardo établissant le protectorat français. La France contrôle la diplomatie et l'armée.

1883

Convention de la Marsa

Approfondissement du protectorat. La France contrôle désormais aussi l'administration, les finances et la justice tunisienne. Création du résident général français (gouverneur de fait). Le Bey devient une autorité protocolaire.

1881 — 1914

Modernisation coloniale

Construction de chemins de fer (Tunis-Alger 1898), port moderne de Bizerte (1898), aménagement des médinas, écoles, hôpitaux. Colonisation agricole : 800 000 hectares aux Européens (Italiens et Français). Avenue Habib Bourguiba percée à Tunis.

1907 — 1912

Mouvement Jeunes Tunisiens

Premier mouvement nationaliste moderne, dirigé par Ali Bach Hamba et Béchir Sfar. Revendique l'égalité avec les colons. Émeute du Djellaz (1911) : émeutes anti-italiennes. Premières grèves. Mouvement réprimé en 1912.

1920

Création du Destour

Cheikh Abdelaziz Thaalbi fonde le Parti libéral constitutionnel tunisien (Destour). Premier parti politique nationaliste de masse. Revendique le retour à la Constitution de 1861 et la fin du protectorat.

1934

Création du Néo-Destour

Habib Bourguiba, jeune avocat, scinde le Destour et fonde le Néo-Destour, parti plus moderne et combatif. Bourguiba devient leader incontesté du nationalisme tunisien. Plusieurs fois emprisonné.

1942 — 1943

Campagne de Tunisie (WWII)

L'Afrika Korps de Rommel et les Alliés (Britanniques, Américains, Français Libres) s'affrontent en Tunisie. 250 000 prisonniers allemands et italiens. Bataille de Mareth, El Alamein. Tunisie libérée le 13 mai 1943. Cimetière américain de Gammarth (2841 tombes).

1952 — 1955

Lutte armée pour l'indépendance

Maquis dans le centre tunisien (« fellagas »). Assassinat de Farhat Hached (syndicaliste, 1952), Hédi Chaker (1953). Répression française dure. Pierre Mendès France propose l'autonomie (1954). Accords du Bardo (3 juin 1955).

20 mars 1956

Indépendance de la Tunisie

Pierre July, ministre français des Affaires marocaines et tunisiennes, et Tahar Ben Ammar, premier ministre tunisien, signent le protocole d'indépendance à Paris. La Tunisie devient un État souverain. Bourguiba revient triomphalement.

Figures marquantes

Pierre Cambon

1843-1924

Résident général français en Tunisie (1882-1886). Architecte du système du protectorat. Modernisateur.

Cheikh Abdelaziz Thaalbi

1876-1944

Fondateur du Destour (1920). Auteur de « La Tunisie martyre » (1920), pamphlet anti-colonialiste publié en France. Théologien réformiste.

Habib Bourguiba

1903-2000

Père de l'indépendance, fondateur du Néo-Destour (1934), premier président de la République (1957-1987). Diplômé de la Sorbonne. Plusieurs fois emprisonné par les Français.

Farhat Hached

1914-1952

Syndicaliste fondateur de l'UGTT (1946). Figure du nationalisme tunisien. Assassiné par la Main Rouge (organisation française terroriste) le 5 décembre 1952.

Tahar Ben Ammar

1889-1985

Premier ministre lors de l'indépendance (1954-1956). Signataire des accords d'autonomie puis du protocole d'indépendance.

· · ·
Période 10

République tunisienne

1957 — aujourd'hui
Avenue Habib Bourguiba à Tunis
L'avenue Habib Bourguiba à Tunis, artère emblématique de la République tunisienne. © Bahbouhe · CC BY-SA 4.0

Le 25 juillet 1957, l'Assemblée constituante proclame la République et destitue le bey Lamine. Habib Bourguiba devient le premier président. Modernisation accélérée (Code du Statut Personnel pour les femmes, éducation, santé). Coup d'État de Ben Ali en 1987, puis Révolution de Jasmin en 2011 (premier soulèvement du Printemps arabe). Constitution démocratique de 2014. Crise politique 2021-2024 sous Kaïs Saïed.

À retenir

  • Proclamation République (25 juillet 1957)
  • Code du Statut Personnel — droits des femmes (1956)
  • Bourguiba modernisateur (1957-1987)
  • Révolution de Jasmin (14 janvier 2011)
  • Constitution démocratique (2014) — Prix Nobel 2015
  • Crise démocratique sous Kaïs Saïed (2021-)
Révolution tunisienne 2011
Manifestations de la Révolution de Jasmin (décembre 2010 – janvier 2011) qui ont conduit à la chute du régime Ben Ali. © Rais67 · CC0

Chronologie détaillée

25 juillet 1957

Proclamation de la République

L'Assemblée constituante destitue le bey Lamine et abolit la monarchie. La Tunisie devient République. Habib Bourguiba en est le premier président. Date devenue Fête de la République.

13 août 1956

Code du Statut Personnel

Promulgué quelques mois après l'indépendance, il abolit la polygamie, instaure le divorce judiciaire (les deux époux ont droit), fixe l'âge minimum du mariage. Texte révolutionnaire pour le monde arabo-musulman. Date devenue Fête de la Femme.

1957 — 1987

Présidence de Bourguiba

30 ans de pouvoir. Modernisation : éducation gratuite et obligatoire, scolarisation des filles, planning familial (1964 — premier pays musulman), nationalisations. Politique pro-occidentale, équilibre maghrébin. Bourguiba devient « président à vie » en 1975.

1981

Multipartisme légalisé

Bourguiba autorise officiellement le multipartisme. Plusieurs partis légalisés : MDS, PCT (communiste). Mais le Parti socialiste destourien reste hégémonique. Premières élections législatives multipartistes.

7 novembre 1987

Coup d'État de Ben Ali

Le Premier ministre Zine El-Abidine Ben Ali destitue Bourguiba (84 ans, déclaré sénile par 7 médecins) en application de l'article 57 de la Constitution. « Coup d'État médical ». Bourguiba assigné à résidence à Monastir jusqu'à sa mort (2000).

1987 — 2011

Régime de Ben Ali

23 ans de pouvoir. Développement économique (croissance 4-5 %/an), tourisme, infrastructure. Mais autoritarisme grandissant : élections truquées (Ben Ali réélu avec 99,98 % en 2009), corruption (clan Trabelsi), répression. Tunisie classée parmi les régimes les plus répressifs d'Afrique du Nord.

17 décembre 2010

Immolation de Mohamed Bouazizi

À Sidi Bouzid, le marchand ambulant Mohamed Bouazizi s'immole par le feu après une humiliation policière. Sa mort le 4 janvier 2011 déclenche une vague de manifestations massives à travers la Tunisie. Début de la « Révolution de Jasmin ».

14 janvier 2011

Chute de Ben Ali

Après 4 semaines de manifestations massives et de morts (300+ tués par la police), Ben Ali fuit en Arabie saoudite. Fin de 23 ans de dictature. Début du Printemps arabe (Égypte, Libye, Syrie, Yémen suivront). Tunisie seul pays à avoir réussi sa transition démocratique.

23 octobre 2011

Premières élections libres

Élection de l'Assemblée constituante. Ennahdha (parti islamiste modéré) arrive en tête (37 %). Coalition Troïka avec Ettakatol (gauche) et CPR (centre). Moncef Marzouki devient président.

26 janvier 2014

Constitution démocratique

Promulgation de la Constitution la plus progressiste du monde arabe : démocratie, séparation des pouvoirs, droits humains, parité homme-femme dans les listes électorales, liberté de conscience. Saluée internationalement.

2014 — 2019

Prezidentství Béji Caïd Essebski

První demokraticky zvolený prezident (volby 2014). 92 let při své inauguraci. Politika stabilizace. Zemřel v úřadě v červenci 2019.

2015

Nobelova cena míru

Kvarteto národního dialogu tunisijského (UGTT, UTICA, LTDH, Komora právníků) obdrží Nobelovu cenu míru za záchranu tunisijské demokratické transition v 2013-2014, po politických vraždách (Chokri Belaïd, Mohamed Brahmi).

13. října 2019

Volba Kaïse Saïeda

Nezávislý vysokoškolský ústavář Kaïs Saïed je zvolen prezidentem (72,7 % ve 2. kole) proti Nabilovi Karouimu, mogulovi médií. Kampaň bez reklamy, minimální financování. Zvolen na programu přímé demokracie a boje proti korupci.

25. července 2021

Hlavní politická krize

Kaïs Saïed odvolá premiéra, pozastavuje Parlament a koncentruje moc do svých rukou. Opatření označována opozicí jako "ústavní převrat". Schválena většinou obyvatelstva tváří v tvář ekonomické a zdravotní krizi (Covid).

25. července 2022

Nová ústava

Referendum schválí novou ústavu (94,6 % ano, ale účast pouze 30 %). Hyper-prezidentský režim. Drastické snížení pravomocí Parlamentu. Kritizováno mezinárodními nevládními organizacemi.

Říjen 2024

Znovuzvolení Kaïse Saïeda

Zvolen na druhý mandát s 90,7 % hlasů v elekcích bez vážné konkurence (hlavní oponenti věznění nebo zabráněno jim kandidovat). Mezinárodní kritika za demokratický úpadek.

Významné osobnosti

Habib Bourguiba

1903-2000

Zakladatel moderní Tunisie. První prezident (1957-1987). Modernizátor. Kodex osobního statusu. Zemřel v Monastiru.

Zine El-Abidine Ben Ali

1936-2019

Autoritářský prezident (1987-2011). Sesazen Jasminovou revolucí. Vyhnanec v Saúdské Arábii až do své smrti.

Béji Caïd Essebski

1926-2019

První demokraticky zvolený prezident (2014-2019). Stabilizátor po revoluci. Zemřel v úřadě.

Kaïs Saïed

1958-

Současný prezident od 2019. Ústavář. Zvolen na programu boje proti korupci. Kritika za demokratický úpadek od 2021.

Wassila Bourguiba

1912-1999

Druhá manželka Bourguiby (vdána 1962-1986). Hlavní politický vliv. Ikonická první dáma.

Mohamed Bouazizi

1984-2011

Pouliční prodejce, který se upálil 17. prosince 2010 v Sidi Bouzidu. Spouštěč Jasminovy revoluce a arabského jara.

Rekapitulační tabulka 12 dynastií

Synoptický přehled dynastií, které vládly Tunisii v průběhu staletí.

DynastieObdobíHlavní městoDoba trvání
Kartáginská814-146 př. n. l.Karthágo668 let
Římská146 př. n. l. - 439 n. l.Carthage585 let
Vandalové439-533Carthage94 let
Byzantská533-698Carthage165 let
Aghlabidská800-909Kairouan109 let
Fatimovská909-973Mahdia64 let
Zirídská973-1148Kairouan/Mahdia175 let
Almohádská1159-1229Marrakech70 let
Hafsidská1229-1574Tunis345 let
Osmanská (Mouradidská)1612-1702Tunis90 let
Husajnidská1705-1957Tunis252 let
Republika1957-dnesTunis69 let

Zdroje a bibliografie

Referenční díla a zdroje, na kterých je tato stránka založena.

Obecné dějiny Tuniska — Hédi Slim, Ammar Mahjoubi, Khaled Belkhodja, Abdelmajid Ennabli, Hichem Djaït, Abdelhamid Larguèche, Mohamed Talbi Sud Éditions, Tunis (přetisk 2010) · 4 svazky — absolutní reference tuniské historiografie → Záznam WorldCat
Dějiny Tuniska : od Kartága do současnosti — Sophie Bessis Tallandier, 2019, 432 s. · Nedávné, přístupné a syntetické referenční dílo. Sophie Bessis je francouzsko-tunisijská historička, bývalá ředitelka Jeune Afrique. → Zobrazit dílo

Zažijte Tunisko jinak

Objevte místa UNESCO, medinahs, berbérské ksours a punické pozůstatky s našimi vášnivými místními průvodci.

Vytvořit si svůj vlastní itinerář