Předhistorie a protohistorie
200 000 — 1100 př. n. l.
Československo je obydleno od středního paleolitu. Kultury Aterianská, Capsienská a neolitická zde prosperují v regionu, který byl tehdy zelený, obydlen žirafami, slony a skoty. Berbery, předkové současného obyvatelstva, se usídlují v regionu od 4000 př. n. l.
Shrnutí
- Aterianský průmysl: stopkovité hroty
- Capsienské lokality: šnečí haldy na jihu
- První berberské populace kolem 4000 př. n. l.
- Zdesertifikace Sahary od 3000 př. n. l.
Detailní chronologie
První lidé
Přítomnost Homo erectus a poté Homo sapiens v severní Africe. Acheuléovské nástroje (bifácie) nalezené na několika tunských lokalitách (Sidi Zin, El Mekta).
Aterianská kultura
Kamenná průmysl středního paleolitu, charakteristická pro Maghreb. Lokality Bir El Ater (Alžírsko) a Československo. Stopkovité hroty, první pohřby.
Kapsijská civilizace
Kultura z doby kamenné pojmenovaná podle Gafsy (Capsa). Pohřby, hromady ulitů (« rammadiyat »), ozdoby z mušlí. Předkové berberských populací. Vlhké klima, zelená savana.
Berberské osídlení
Pozdní neolitikum a doba bronzu. Berbeři (Imazighen) se usídlují v celé Severní Africe. Chov zvířat, zemědělství, metalurgie. Postupná desertifikace Sahary od 3000 př. n. l.
Féničtí a kartháginští
1101 — 146 př. n. l.
Féničtí kupci z Týru (Libanon) zakládají své první obchodní stanoviště na tunisském pobřeží. Kartágo, založené podle tradice královnou Dídon v roce 814 př. n. l., se během několika století stává největší námořní mocností západního Středomoří. Tři punické války jej postaví proti Římu, než dojde k jeho úplnému zničení v roce 146 př. n. l.
Důležité poznatky
- Založení Kartágu královnou Dídon v roce 814 př. n. l.
- Obchodní říše, která dominovala západnímu Středomoří
- Hannibal překročil Alpy s 37 slony (218 př. n. l.)
- 3 punické války proti Římu
- Úplné zničení v roce 146 př. n. l. Scipio Aemiliánem
Podrobná chronologie
Založení Utiky
První féničtí obchodní stanoviště v Severní Africe, starší než Kartágo o 287 let. Lokalita v Tunisském zálivu (kandidát na seznamu UNESCO 2024). Stala se římskou hlavním městem Afriky po pádu Kartágu.
Založení Kartágu
Založeno podle tradice královnou Dídon (Elissou), vyhnankyní z Týru. Féničtí název « Qart Hadasht » znamená « Nové město ». Legenda: Dídon získala pozemek odpovídající kůži býka rozstřihané na pásky, které zaujímaly vrch Byrsa.
Kartháginská obchodní říše
Kartágo kontroluje obchodní námořní říši: Španělsko (Cádiz), Sicílie, Sardinie, Baleáry, Maroko. Hanon Navigátor zkoumá atlantické pobřeží Afriky (kolem 500 př. n. l.) až pravděpodobně do Kamerunu.
První punická válka
Konflikt s Římem o Sicílii. První velká námořní válka v historii. Kartháginská porážka. Ztráta Sicílie, vysoké válečné reparace.
Hannibal Barka
Největší kartháginský vojevůdce. Syn Hamilkara Barky. Vychován v Kartágu a Španělsku. Přísahá věčnou nenávist Římu. Překročí Alpy v roce 218 př. n. l. s 50 000 muži a 37 slony. Bleskové vítězství (Trasimen 217, Kannai 216).
Deuxième Guerre punique
Hannibal envahit l'Italie. Victoires écrasantes à Trasimène et Cannes (216). Mais Rome résiste 16 ans. Scipion l'Africain bat finalement Hannibal à la bataille de Zama (202 av. J.-C.) en Tunisie. Carthage perd ses territoires extérieurs.
Troisième Guerre punique et destruction
Caton l'Ancien répétait au Sénat romain « Carthago delenda est » (« il faut détruire Carthage »). Siège de 3 ans. En 146 av. J.-C., Scipion Émilien rase la cité, en passe les survivants au fil de l'épée et fait labourer le sol pour le saler. Fin de la civilisation punique.
Figures marquantes
Didon (Élissa)
IXe siècle av. J.-C.Fondatrice mythique de Carthage. Princesse phénicienne de Tyr exilée après le meurtre de son mari. Suicide légendaire après l'abandon d'Énée.
Hannon le Navigateur
VIe-Ve siècle av. J.-C.Explorateur carthaginois. Voyage le long des côtes atlantiques d'Afrique avec 30 000 colons. Témoignage du périple conservé en grec.
Hamilcar Barca
275-228 av. J.-C.Général carthaginois, commandant en Sicile lors de la 1ère Guerre punique. Père d'Hannibal. Conquit l'Espagne pour Carthage.
Hannibal Barca
247-183 av. J.-C.Plus célèbre général carthaginois. Traversa les Alpes avec ses éléphants en 218 av. J.-C. Battu à Zama en 202. Mort en exil en Bithynie après empoisonnement pour échapper aux Romains.
Période romaine
146 av. J.-C. — 439 apr. J.-C.
Après la destruction de Carthage, la Tunisie devient province romaine d'Africa Proconsularis. Carthage est refondée par Jules César et Auguste en 29 av. J.-C. et devient la 4e ville de l'empire après Rome, Alexandrie et Antioche. La région prospère grâce à l'huile d'olive et au blé exportés à Rome. Le christianisme s'y implante précocement (Saint Cyprien, Saint Augustin, Tertullien).
À retenir
- Carthage romaine : 4e ville de l'empire (500 000 habitants)
- Amphithéâtre d'El Jem (35 000 places, 3e plus grand)
- Aqueduc de Zaghouan (132 km vers Carthage)
- Saint Augustin enseigne la rhétorique à Carthage
- Christianisation précoce : Tertullien, Cyprien, Augustin
Chronologie détaillée
Création de la province d'Africa
Rome organise les territoires conquis en province d'Africa Proconsularis. Capitale : Utique. Population : Berbères et descendants des Phéniciens (les « Libyphéniciens »).
Refondation de Carthage par Auguste
Jules César avait commencé. Auguste achève la refondation. La nouvelle Carthage devient rapidement une grande métropole : 500 000 habitants au IIe siècle. Capitale de la province d'Africa. 4e ville de l'empire.
Apogée romaine
Construction massive : amphithéâtre de Carthage, thermes d'Antonin (plus grand complexe d'Afrique romaine), aqueduc de Zaghouan (132 km), théâtre. À l'intérieur : Dougga, Sufetula (Sbeïtla), Mactar, Bulla Regia se développent. Production huile d'olive et blé.
Tertullien et premiers chrétiens
Tertullien (155-220), premier théologien chrétien latin, naît à Carthage. Pose les bases de la théologie occidentale. Apologétique. La province devient un foyer du christianisme africain.
Martyre de Perpétue et Félicité
Sainte Perpétue, jeune patricienne de Carthage, et Félicité, son esclave, martyrisées dans l'amphithéâtre de Carthage sous Septime Sévère. Texte « Passion de Perpétue et Félicité » est un témoignage majeur du christianisme primitif.
Révolte de Gordien à El Jem
L'empereur Gordien Ier proclamé empereur à Thysdrus (El Jem) lors d'une révolte contre Maximin le Thrace. Il commande la construction de l'amphithéâtre d'El Jem. Mort la même année (révolte de 22 jours).
Saint Cyprien évêque de Carthage
Cyprien, l'un des plus grands évêques d'Occident. Théologien, organisateur de l'Église d'Afrique. Martyrisé en 258 sous Valérien. Concile de Carthage (256) sur la rebaptisation des hérétiques.
Saint Augustin
Augustin d'Hippone, plus grand père de l'Église occidentale. Né à Thagaste (Souk Ahras, Algérie), évêque d'Hippone (Annaba). Étudia et enseigna la rhétorique à Carthage. « Confessions », « La Cité de Dieu ». Mort lors du siège vandale d'Hippone (430).
Chute de Carthage face aux Vandales
Les Vandales de Genséric, venus d'Espagne, s'emparent de Carthage. Fin de l'Afrique romaine. Royaume vandale d'Afrique jusqu'à la reconquête byzantine en 533.
Figures marquantes
Septime Sévère
145-211Empereur romain d'origine africaine (Leptis Magna, Libye), grandit en Tunisie. Premier empereur africain. Règne stable, victoires militaires.
Tertullien
155-220Premier grand théologien chrétien d'Occident. Né à Carthage. « Apologétique », « De Praescriptione ». Définit la Trinité avec « tres personae, una substantia ».
Saint Cyprien
200-258Évêque de Carthage, martyr. Organisateur majeur de l'Église d'Afrique. Décapité sous Valérien en 258.
Saint Augustin
354-430Père de l'Église, philosophe, théologien. Études à Carthage. Évêque d'Hippone. « Les Confessions », « La Cité de Dieu » sont des classiques de la pensée occidentale.
Gordien Ier
159-238Proclamé empereur à Thysdrus (El Jem). Commande la construction de l'amphithéâtre d'El Jem. Règne 22 jours avant sa mort.
Période vandale et byzantine
439 — 698
Vandálové z Gensérika, germánský národ přišedší ze Španělska, založili v Africe jedinou stabilní germánskou království Středozemního moře na západě. Století později poslal Justinián generála Belisária, aby dobyl Afriku zpět pro Byzantskou říši (533). Byzantinci si udrželi provincii až do arabského dobytí v roce 698.
Co si zapamatovat
- Vandalské království ariánských (439-533) — hlavní město Kartágo
- Vydrancování Říma Gensérikem (455)
- Byzantské dobytí Belisária (533)
- Bitva u Sufetuly (647) — první arabsko-byzantské střetnutí
- Konečný pád Kartága v roce 698
Podrobná chronologie
Dobytí Kartága Vandály
Gensérik, král Vandalů, dobyl Kartágo. Vandalské království v Africe. Konverze k arianismu (kacířské křesťanství). Pronásledování katolíků. Pirátství na Středozemním moři.
Vydrancování Říma Gensérikem
Vandálové postoupili až do Říma, který rabovali po dobu 14 dní. Původ slova « vandalismus ». Převezli císařovnu Eudoxii a její dcery do Kartága.
Byzantské dobytí Belisária
Justinián poslal Belisária, svého nejlepšího generála, který vylodil v Africe. Vítězství u Decima a Trikamara. Vandalský král Gelimer se vzdal. Vytvoření prefektury pretorijské gardy v Africe. Rekonstrukce Kartága a mnoha bazilik.
Byzantský vrchol
Kartágo se opět stalo prosperujícím. Stavba opevnění (Kélibia, Aïn Tounga). Křesťanské baziliky. Mozaiky. Provincie Afrika byla jedním z pilířů ekonomiky byzantské říše.
Bitva u Sufetuly (Sbeïtla)
První velké střetnutí mezi Araby a Byzantinci. Patric Řehoř, který se prohlásil císařem Afriky, byl zabit Araby vedené Abdálláhem ibn Sa'dem. Jeho dcera byla odevzdána jako otrokyně. Sbeïtla byla vydrancována a opuštěna.
Pád Kartága a konec byzantské Afriky
Hassan ibn Numan definitivně zničil Kartágo v roce 697-698. Byzantinci evakuovali. Kartágo bylo zrovnáno se zemí, jeho kameny sloužily k výstavbě Tunisu a Kairouanu. Konec 800 let römsko-byzantské přítomnosti.
Významné osobnosti
Gensérik
389-477Král Vandalů (428-477). Dobyl Severní Afriku. Vydrancování Říma (455). Jeden z nejsilnějších « barbarských králů ». Vládl 49 let.
Belisarius
505-565Byzantský generál Justiniána. Dobytí vandalské Afriky (533-534), ostrogótské Itálie. Jeden z největších vojevůdců pozdní antiky.
Justinián I.
482-565Byzantský císař (527-565). Dobytí v Africe, Itálii, Španělsku. Kodifikace římského práva (Corpus Juris Civilis). Chrám Hagia Sophia v Konstantinopoli.
Patric Řehoř
?-647Byzantský patric Afriky, který se prohlásil císařem v roce 646. Zabit Araby v bitvě u Sufetuly (Sbeïtla) v roce 647. Jeho dcera odevzdána jako otrokyně.
Arabské dobytí a aghlabidská éra
647 — 909
Arabské dobytí radikálně transformovalo region : islamizace, lingvistická arabizace, založení Kairouanu (670) jako první velké muslimské město v Severní Africe. V IX. století nezávislý emirát aghlabidů udělal z Kairouanu zářící hlavní město (Velká mešita Okba byla přestavěna, dobytí Sicílie, pobřežní ribáty).
Co si zapamatovat
- Založení Kairuánu Okbou ibn Nafím (670)
- Berberská rezistence Kaheny (688-703)
- Nezávislý emirát Aghlabitů (800-909)
- Dobytí Sicílie (827-902)
- Vzestup Kairuánu: Mešita Okba přestavěna, Bazény, ribáty
Podrobná chronologie
Založení Kairuánu Okbou ibn Nafím
Arabský generál Okba ibn Nafi založil Kairouan uprostřed polosaharské roviny, aby z něj udělal trvalou vojenskou a náboženskou základnu. Legenda praví, že se zde jeho velbloudice položila a zázračně vyšla pramen. Mešita Okba byla vystavěna stejného roku.
Rezistence Kaheny
Dihya, zvaná "Kahena" (prorok), berberská královna kmene Djerawa, vedla odpor proti Arabům. Několikrát porazila jejich armády. Strategie vypálené země. Zabita roku 703 v Tabarce. Legendární postava berberského nacionalismu.
Konečné dobytí a založení Tunisu
Hassan ibn Numan zničil Kartágo. Založil Tunis v blízkosti. Africký křesťanství postupně zmizelo ve prospěch islámu. Berbeři masivně islámizováni.
Velké berberské povstání
Povstání berberských charity (menšinové větvení islámu) proti umajjádské centralizaci. Bitva Šlechticů, bitva u Bagdoury. Arabové si zachovali moc, ale charidžismus se zakořenil v některých oblastech (Djerba, alžírský Mzab).
Nezávislý emirát Aghlabitů
Ibrahim ibn al-Aghlab získal autonomii od Bagdádu. dynastie Aghlabitů. Faktická nezávislost na chalífátu Abásovců. Kairouan září jako hlavní město. Intelektuální, ekonomický a vojenský vzestup.
Stavba ribátu v Sousse
Emir Aghlabitů Ziadat Allah I. nařídil stavbu ribátu (pevnost-klášter) v Sousse, jednoho z nejstarších a nejlépe zachovaných na islámském světě. Vzor pobřežních ribátů na obranu proti byzantským nájezdům.
Dobytí Sicílie
Aghlabitové dobyli byzantskou Sicílii za 75 let: Mazara (827), Palermo (831), Syrakusy (878), Taormina (902). Emirát Sicílie pod vlivem Aghlabitů až do normanského dobytí (1091).
Přestavba Velké mešity Okba
Emir Ziadat Allah I. přestavěl Velkou mešitu Kairuanu do její současné podoby. 414 antických sloupoů z opětovného použití, čtvercový minaret (nejstarší stojící na světě), mihráb zdobený abásovskou keramikou. Architektonický vzor pro celý Maghreb a Andalusii.
Aghlabitské bazény
Vytvoření dvou monumentálních bazénů v Kairuanu (130 m a 37 m průměru) napájených akveduktem 36 km dlouhým od Cherichiры. Kapacita 50 000 m³. Hydraulický převrat studovaný jako model středověkého islámského inženýrství.
Významné osobnosti
Okba ibn Nafi
622-683Arabský dobyvatel, zakladatel Kairuanu (670). Pravá ruka kalifu Mu'aviji. Mrtvý během berberské zasedky v Sidi Okba (Alžír).
Kahena (Dihya)
?-703Berberská válečná královna, věštkyně, poslední velká odolávající arabskému dobytí. Několikrát porazila Hassana ibn Numana. Zabita v Tabarce. Postava berberského nacionalismu.
Hassan ibn Numan
konec 7. stoletíUmajjádský arabský generál. Definitivně dobyl Tunisko. Zničil Kartágo v roce 698 a založil Tunis.
Ibrahim ibn al-Aghlab
756-812Zakladatel dynastie Aghlabitů. Získal autonomii od Bagdádu v roce 800. První emir nezávislého arabského Maghrebe.
Ziadat Allah I.
?-838Emir Aghlabitů (817-838). Dobyvatel Sicílie. Přestavovatel Velké mešity Kairuanu (836). Stavitel ribátu v Sousse (821).
Fatimidské a zíridské období
909 — 1148
Dynastie fatimidů šíitských ismaílitů založila Mahdii v roce 916 a dobyla Egyptu v roce 969 (kde přesunula své hlavní město do Káhiry). Zíridé, berberští místodržící, spravovali Tunisko v jejich jménu a poté se odtrhli. Region utrpěl v roce 1057 devastující invazi Banu Hilal.
Zapamatovat si
- Založení Mahdii (916) Fatimidy
- Dobytí Egypta (969) — založení Káhiry
- Zíridská secese (1048)
- Katastrofální invaze Banu Hilal (1051)
- Rabování Kairóanu (1057) — konec jeho zlatého věku
Podrobná chronologie
Nástup Fatimidů
Ubayd Allah al-Mahdi, údajný potomek Fatima dcery Proroka, svrhl Aghlábidie. Založil dynastii fatimidů šíitských ismaílitů. Usiloval o znovuzískání celého muslimského světa pro šiismus.
Založení Mahdii
Ubayd Allah al-Mahdi založil své nové hlavní město Mahdii na poloostrově. Jedinečný geometrický urbanistický plán ve středomořském středověku. Pevnost, kalifský palác, vojenský přístav. Skifa El Kahla o tom stále svědčí.
Fatimidské dobytí Egypta
Generál Jawhar al-Siqilli dobyl Egypt pro Fatimidy. Založil Káhiru (Al-Qahira). Univerzita Al-Azhar. Hlavní město fatimidské říše bylo přesunuto z Ifriqiy (Tuniska) do Egypta.
Zíridský emirát
První fatimidský panovník Egypta svěřil Tunisko svému berberskému místodržiteli Bologhinemu ibn Zirimu, zakladateli dynastie zíridů. Hlavní město Kairouan (později Mahdii). V roce 1048 al-Mu'izz ibn Badis provede secesi tím, že se připojí k sunnitskému chalífátu Bagdádu.
Invaze Banu Hilal
Jako odplatu za zíridskou secesi vypustil fatimidský chalífa Egypta arabská nomádská kmeny Banu Hilal a Banu Sulaym na Ifriqii. Katastrofální důsledky: devastace, konec intenzivního zemědělství, rabování Kairóanu v roce 1057. Zrychlená jazyková a kulturní arabizace. Ibn Khaldoun analyzoval tuto katastrofu v 14. století.
Rabování Kairóanu
Banu Hilal vykradl a zničil Kairouan. Svaté město nikdy neobnovilo svou minulou slávu. Zíridé se uchýlili do Mahdii. Konec zlatého věku Kairóanu.
Normanské dobytí Mahdii
Roger II Sicilský, normanský král, dobyl Mahdii, Tunis, Sousse, Kerkennah. Krátká křesťanská okupace (Normanské království v Africe). Konec Zíridů. Opětovné obsazení Almohády v roce 1160.
Významné osobnosti
Ubayd Allah al-Mahdi
?-934Zakladatel dynastie Fatimidů. První chalífa (909-934). Založil Mahdii (916). Tvrdí, že pochází od Fatima dcery Proroka.
Jawhar al-Siqilli
928-992Fatimidský generál. Dobyl Egypt v roce 969. Založil Káhiru a univerzitu Al-Azhar. Pocházel ze Sicílie (« Siqilli »).
Bologhine ibn Ziri
?-984Zakladatel dynastie zíridů. Berberský místodržitel Fatimidů. Hlavní město Achir, poté Kairouan.
Al-Mu'izz ibn Badis
1008-1062Zíridský emír, který se v roce 1048 odtrhne od šíitského fatimidského chalífátu a připojí se k abbásidskému sunnitskému chalífátu. Příčina invaze Banu Hilal jako odplaty.
Almohádské a hafsidské období
1148 — 1574
Les Almohades marocains conquièrent la Tunisie en 1159, unifiant brièvement le Maghreb. En 1229, leur gouverneur Abu Zakariya proclame son indépendance et fonde la dynastie hafside qui règnera 345 ans depuis Tunis. La médina de Tunis prend sa forme actuelle. Saint Louis y meurt en 1270. Combats avec Espagnols et Ottomans au XVIe siècle.
À retenir
- Indépendance hafside (1229) — capitale Tunis
- Saint Louis meurt à Carthage (1270)
- Ibn Khaldoun né à Tunis (1332) — père de la sociologie
- Arrivée des Andalous expulsés d'Espagne (1492)
- Conquête ottomane (1574) — fin des Hafsides
Chronologie détaillée
Conquête almohade
Abd al-Mu'min, calife almohade marocain, conquiert l'Ifriqiya. Réunifie le Maghreb sous l'unité religieuse almohade. Capitale impériale : Marrakech. Tunis gouvernée par les gouverneurs almohades.
Indépendance hafside
Abu Zakariya, gouverneur almohade de Tunis, proclame l'indépendance et fonde la dynastie hafside. Tunis capitale du Maghreb central. Médina de Tunis prend sa forme actuelle. Apogée hafside : XIIIe-XIVe siècles.
Mort de Saint Louis à Carthage
Louis IX, roi de France (Saint Louis), mène la 8e croisade contre Tunis. Débarque sur la plage de Carthage. Une épidémie de dysenterie ravage l'armée. Louis IX meurt le 25 août 1270. Cathédrale Saint-Louis sera construite en 1890 sur la colline de Byrsa en sa mémoire.
Ibn Khaldoun, géant intellectuel
Né à Tunis (1332), Ibn Khaldoun est l'un des plus grands historiens et sociologues de tous les temps. Sa « Muqaddima » (« Prolégomènes ») est l'introduction à son histoire universelle. Précurseur de la sociologie et de l'économie politique. Mort au Caire.
Arrivée des Andalous
Après la chute de Grenade et la Reconquista espagnole, les Maures expulsés se réfugient massivement en Tunisie. Ils s'installent dans les médinas (Tunis, Testour, Cap Bon). Apportent leur culture (architecture, musique malouf, agriculture, artisanat).
Charles Quint prend Tunis
L'empereur Charles Quint mène une croisade contre Tunis pour déloger le pirate ottoman Khayr ad-Din Barberousse qui s'y était installé. Tunis pillée pendant 3 jours. Charles Quint réinstalle le bey hafside Hassan comme vassal.
Conquête ottomane
Sinan Pacha, à la tête de la flotte ottomane, prend Tunis et La Goulette. Fin définitive de la dynastie hafside (qui régnait depuis 345 ans). Création de la régence ottomane de Tunis.
Figures marquantes
Abu Zakariya Yahya
1203-1249Fondateur de la dynastie hafside (1229). Premier émir hafside de Tunis. Étend l'autorité sur l'Algérie orientale et la Libye.
Saint Louis (Louis IX)
1214-1270Roi de France (1226-1270). Mort à Carthage lors de la 8e croisade contre Tunis (1270). Sanctifié en 1297. Cathédrale Saint-Louis de Carthage en sa mémoire.
Ibn Khaldoun
1332-1406Historien, sociologue, philosophe né à Tunis. Auteur de la Muqaddima. Considéré comme le père fondateur de la sociologie et de l'économie politique modernes. Influence majeure sur la pensée occidentale (Toynbee, Braudel).
Charles Quint
1500-1558Empereur du Saint-Empire (1519-1558) et roi d'Espagne. Prit Tunis en 1535. Adversaire de Soliman le Magnifique en Méditerranée.
Régence ottomane et dynastie husseinide
1574 — 1881La Tunisie devient une régence ottomane semi-autonome. Les pachas turcs cèdent rapidement la place aux deys puis aux beys (souverains locaux). La dynastie husseinide (à partir de 1705) régnera 252 ans. Tunis est une plaque tournante méditerranéenne, parfois alliée des corsaires barbaresques. Au XIXe siècle, le pays se modernise (première Constitution du monde arabo-musulman en 1861) mais s'endette catastrophiquement.
À retenir
- Dynastie husseinide depuis 1705 (252 ans)
- Course barbaresque (XVIIe-XIXe siècles)
- Réformes d'Ahmed Bey : abolition esclavage en 1846
- Pacte fondamental (1857) — droits civils
- První arabsko-muslimská ústava (1861)
Podrobná chronologie
Poloautonómní osmanská regence
Tunis se stal osmanskou regencí vedenou pašou jmenovaným sultánem. Turecká posádka (janisáři). Skutečná moc však rychle přešla na deje (vojenské vůdce) a později na beje (občanské vůdce).
Dynastie Mouradidů
Ramdane Bey (mouradida) převzal skutečnou moc. Jeho dynastie vládla 90 let. Stavba paláců (Bardo), medresy, mešit (Sidi Mehrez v Tunisu). Boje s alžírskými a tripolitánskými korsáři.
Nástup dynastie Husseiniců
Hussein I ben Ali, bývalý mouradidský důstojník řecko-korsického původu, převzal moc a založil dinastii Husseiniců, která vládla 252 let až do roku 1957. Postupně se vyměňovalo 22 husseinitských bejů.
Barbarská korsářská válka
Barbarští korsáři z Tunisu, Alžíru a Tripolisu vedly válku proti středomořským křesťanům. Křesťanští otroci v Tunisu: 5 000 až 30 000 podle období. Hlavní ekonomická činnost (výkup zajatců, kořist).
Konec barbarské korsářské války
Evropské velmoci (USA, Anglie, Francie) vynucovaly násilím konec barbarské pirátství. Bombardování Alžíru v roce 1830. Tunis zrušil otroctví křesťanů.
Reformy Ahmeda Beye
Ahmed Bey zahájil modernizaci: pravidelná armáda, Vojenská škola Bardo (1840), zrušení otroctví (1846), tunisská měna. První musulmanský panovník, který zrušil otroctví. Oficiální návštěva Francie (1846).
Základní pakt
Mohamed Bey vyhlásil Základní pakt (Ahd al-Aman): rovnost všech před zákonem, náboženská svoboda, záruky pro nemuslimskou populaci. První text občanských práv v arabsko-muslimském světě.
První ústava arabsko-muslimského světa
Mohamed Sadok Bey vyhlásil první ústavu arabského a muslimského světa. Omezení moci Beye, oddělení mocí (slabé), Nejvyšší rada. Pozastavena v roce 1864 po populárním povstání.
Populární povstání
Masivní vzpoura proti zdvojnásobení daně z podušní daně (mejba). Vedená Ali Ben Ghedhahem. Bey pozastavil ústavu a vojensky ji potlačil. První moderní populární hnutí v Tunisu.
Bankrot a finanční dohled
Regence nebyla schopna platit (dluh 240 milionů franků). Vytvoření Mezinárodní finanční komise (Francie, Anglie, Itálie), která dohlížela na tunisské financování. Předzvěst ztráty suverenity.
Významné osobnosti
Hussein I ben Ali
1675-1740Zakladatel dynastie Husseiniců (1705). Řecko-korsického původu. Vládl 25 let. Stabilizoval regenci.
Hammouda Pacha
1759-1814Bej Tunisu (1782-1814). Dlouhá vláda 32 let. Masivní stavby: medrsa Sahibet El-Tabaa, paláce. Odrazil Alžírčany (bitva u Kef, 1807).
Ahmed Bey
1806-1855Bej Tunisu (1837-1855). Modernizátor. Zrušil otroctví v roce 1846 (před USA). Vojenská škola Bardo. Návštěva Francie.
Mohamed Sadok Bey
1813-1882Bej Tunisu (1859-1882). Vyhlásil první ústavu arabského světa (1861). Vládl během protektorátu (1881).
Khayr ad-Din Pacha
1820-1890Reformátoř, první ministr (1873-1877). Autor Mukaddima (1867), reformní spis. Modernizoval vzdělání (Sadiki College). Průkopník tunisského nacionalismu.
Francouzský protektorát
1881 — 1956Dne 12. května 1881 stanovila Bardská smlouva francouzský protektorát nad Tunisií. Francie kontrolovala diplomacii, armádu a finance; Bej si zachoval svou symbolickou autoritu. Rychlá modernizace (železnice, přístavy, školy, koloniální zemědělství), ale vznik mocného nacionalistického hnutí s Bourguibou jako hlavní postavou. Nezávislost dne 20. března 1956.
Pamatujte si
- Bardská smlouva (12. května 1881)
- Založení Destour (1920) a následně Néo-Destour (1934)
- Habib Bourguiba leader du nationalisme
- Campagne de Tunisie (1942-43) — Rommel vaincu
- Indépendance le 20 mars 1956
Chronologie détaillée
Traité du Bardo
Sous prétexte d'incursions Khroumirs en Algérie, l'armée française occupe la Tunisie. Le Bey Mohamed Sadok signe le traité du Bardo établissant le protectorat français. La France contrôle la diplomatie et l'armée.
Convention de la Marsa
Approfondissement du protectorat. La France contrôle désormais aussi l'administration, les finances et la justice tunisienne. Création du résident général français (gouverneur de fait). Le Bey devient une autorité protocolaire.
Modernisation coloniale
Construction de chemins de fer (Tunis-Alger 1898), port moderne de Bizerte (1898), aménagement des médinas, écoles, hôpitaux. Colonisation agricole : 800 000 hectares aux Européens (Italiens et Français). Avenue Habib Bourguiba percée à Tunis.
Mouvement Jeunes Tunisiens
Premier mouvement nationaliste moderne, dirigé par Ali Bach Hamba et Béchir Sfar. Revendique l'égalité avec les colons. Émeute du Djellaz (1911) : émeutes anti-italiennes. Premières grèves. Mouvement réprimé en 1912.
Création du Destour
Cheikh Abdelaziz Thaalbi fonde le Parti libéral constitutionnel tunisien (Destour). Premier parti politique nationaliste de masse. Revendique le retour à la Constitution de 1861 et la fin du protectorat.
Création du Néo-Destour
Habib Bourguiba, jeune avocat, scinde le Destour et fonde le Néo-Destour, parti plus moderne et combatif. Bourguiba devient leader incontesté du nationalisme tunisien. Plusieurs fois emprisonné.
Campagne de Tunisie (WWII)
L'Afrika Korps de Rommel et les Alliés (Britanniques, Américains, Français Libres) s'affrontent en Tunisie. 250 000 prisonniers allemands et italiens. Bataille de Mareth, El Alamein. Tunisie libérée le 13 mai 1943. Cimetière américain de Gammarth (2841 tombes).
Lutte armée pour l'indépendance
Maquis dans le centre tunisien (« fellagas »). Assassinat de Farhat Hached (syndicaliste, 1952), Hédi Chaker (1953). Répression française dure. Pierre Mendès France propose l'autonomie (1954). Accords du Bardo (3 juin 1955).
Indépendance de la Tunisie
Pierre July, ministre français des Affaires marocaines et tunisiennes, et Tahar Ben Ammar, premier ministre tunisien, signent le protocole d'indépendance à Paris. La Tunisie devient un État souverain. Bourguiba revient triomphalement.
Figures marquantes
Pierre Cambon
1843-1924Résident général français en Tunisie (1882-1886). Architecte du système du protectorat. Modernisateur.
Cheikh Abdelaziz Thaalbi
1876-1944Fondateur du Destour (1920). Auteur de « La Tunisie martyre » (1920), pamphlet anti-colonialiste publié en France. Théologien réformiste.
Habib Bourguiba
1903-2000Père de l'indépendance, fondateur du Néo-Destour (1934), premier président de la République (1957-1987). Diplômé de la Sorbonne. Plusieurs fois emprisonné par les Français.
Farhat Hached
1914-1952Syndicaliste fondateur de l'UGTT (1946). Figure du nationalisme tunisien. Assassiné par la Main Rouge (organisation française terroriste) le 5 décembre 1952.
Tahar Ben Ammar
1889-1985Premier ministre lors de l'indépendance (1954-1956). Signataire des accords d'autonomie puis du protocole d'indépendance.
République tunisienne
1957 — aujourd'hui
Le 25 juillet 1957, l'Assemblée constituante proclame la République et destitue le bey Lamine. Habib Bourguiba devient le premier président. Modernisation accélérée (Code du Statut Personnel pour les femmes, éducation, santé). Coup d'État de Ben Ali en 1987, puis Révolution de Jasmin en 2011 (premier soulèvement du Printemps arabe). Constitution démocratique de 2014. Crise politique 2021-2024 sous Kaïs Saïed.
À retenir
- Proclamation République (25 juillet 1957)
- Code du Statut Personnel — droits des femmes (1956)
- Bourguiba modernisateur (1957-1987)
- Révolution de Jasmin (14 janvier 2011)
- Constitution démocratique (2014) — Prix Nobel 2015
- Crise démocratique sous Kaïs Saïed (2021-)
Chronologie détaillée
Proclamation de la République
L'Assemblée constituante destitue le bey Lamine et abolit la monarchie. La Tunisie devient République. Habib Bourguiba en est le premier président. Date devenue Fête de la République.
Code du Statut Personnel
Promulgué quelques mois après l'indépendance, il abolit la polygamie, instaure le divorce judiciaire (les deux époux ont droit), fixe l'âge minimum du mariage. Texte révolutionnaire pour le monde arabo-musulman. Date devenue Fête de la Femme.
Présidence de Bourguiba
30 ans de pouvoir. Modernisation : éducation gratuite et obligatoire, scolarisation des filles, planning familial (1964 — premier pays musulman), nationalisations. Politique pro-occidentale, équilibre maghrébin. Bourguiba devient « président à vie » en 1975.
Multipartisme légalisé
Bourguiba autorise officiellement le multipartisme. Plusieurs partis légalisés : MDS, PCT (communiste). Mais le Parti socialiste destourien reste hégémonique. Premières élections législatives multipartistes.
Coup d'État de Ben Ali
Le Premier ministre Zine El-Abidine Ben Ali destitue Bourguiba (84 ans, déclaré sénile par 7 médecins) en application de l'article 57 de la Constitution. « Coup d'État médical ». Bourguiba assigné à résidence à Monastir jusqu'à sa mort (2000).
Régime de Ben Ali
23 ans de pouvoir. Développement économique (croissance 4-5 %/an), tourisme, infrastructure. Mais autoritarisme grandissant : élections truquées (Ben Ali réélu avec 99,98 % en 2009), corruption (clan Trabelsi), répression. Tunisie classée parmi les régimes les plus répressifs d'Afrique du Nord.
Immolation de Mohamed Bouazizi
À Sidi Bouzid, le marchand ambulant Mohamed Bouazizi s'immole par le feu après une humiliation policière. Sa mort le 4 janvier 2011 déclenche une vague de manifestations massives à travers la Tunisie. Début de la « Révolution de Jasmin ».
Chute de Ben Ali
Après 4 semaines de manifestations massives et de morts (300+ tués par la police), Ben Ali fuit en Arabie saoudite. Fin de 23 ans de dictature. Début du Printemps arabe (Égypte, Libye, Syrie, Yémen suivront). Tunisie seul pays à avoir réussi sa transition démocratique.
Premières élections libres
Élection de l'Assemblée constituante. Ennahdha (parti islamiste modéré) arrive en tête (37 %). Coalition Troïka avec Ettakatol (gauche) et CPR (centre). Moncef Marzouki devient président.
Constitution démocratique
Promulgation de la Constitution la plus progressiste du monde arabe : démocratie, séparation des pouvoirs, droits humains, parité homme-femme dans les listes électorales, liberté de conscience. Saluée internationalement.
Prezidentství Béji Caïd Essebski
První demokraticky zvolený prezident (volby 2014). 92 let při své inauguraci. Politika stabilizace. Zemřel v úřadě v červenci 2019.
Nobelova cena míru
Kvarteto národního dialogu tunisijského (UGTT, UTICA, LTDH, Komora právníků) obdrží Nobelovu cenu míru za záchranu tunisijské demokratické transition v 2013-2014, po politických vraždách (Chokri Belaïd, Mohamed Brahmi).
Volba Kaïse Saïeda
Nezávislý vysokoškolský ústavář Kaïs Saïed je zvolen prezidentem (72,7 % ve 2. kole) proti Nabilovi Karouimu, mogulovi médií. Kampaň bez reklamy, minimální financování. Zvolen na programu přímé demokracie a boje proti korupci.
Hlavní politická krize
Kaïs Saïed odvolá premiéra, pozastavuje Parlament a koncentruje moc do svých rukou. Opatření označována opozicí jako "ústavní převrat". Schválena většinou obyvatelstva tváří v tvář ekonomické a zdravotní krizi (Covid).
Nová ústava
Referendum schválí novou ústavu (94,6 % ano, ale účast pouze 30 %). Hyper-prezidentský režim. Drastické snížení pravomocí Parlamentu. Kritizováno mezinárodními nevládními organizacemi.
Znovuzvolení Kaïse Saïeda
Zvolen na druhý mandát s 90,7 % hlasů v elekcích bez vážné konkurence (hlavní oponenti věznění nebo zabráněno jim kandidovat). Mezinárodní kritika za demokratický úpadek.
Významné osobnosti
Habib Bourguiba
1903-2000Zakladatel moderní Tunisie. První prezident (1957-1987). Modernizátor. Kodex osobního statusu. Zemřel v Monastiru.
Zine El-Abidine Ben Ali
1936-2019Autoritářský prezident (1987-2011). Sesazen Jasminovou revolucí. Vyhnanec v Saúdské Arábii až do své smrti.
Béji Caïd Essebski
1926-2019První demokraticky zvolený prezident (2014-2019). Stabilizátor po revoluci. Zemřel v úřadě.
Kaïs Saïed
1958-Současný prezident od 2019. Ústavář. Zvolen na programu boje proti korupci. Kritika za demokratický úpadek od 2021.
Wassila Bourguiba
1912-1999Druhá manželka Bourguiby (vdána 1962-1986). Hlavní politický vliv. Ikonická první dáma.
Mohamed Bouazizi
1984-2011Pouliční prodejce, který se upálil 17. prosince 2010 v Sidi Bouzidu. Spouštěč Jasminovy revoluce a arabského jara.
